1981 – 1985: Tomorrow belongs to me

Mark Edmonds – Skrewdriver security

 

Kde to všechno začalo

Byl jsem mladý skinhead a žil jsem v Hackney ve východním Londýně. Poprvé jsem se setkal s Ianem, když se pokoušel reformovat Skrewdriver. Začátkem osmdesátých let, hodně navštěvoval punkové a skinheadské koncerty v Londýně. Bylo to velmi vzrušující, bydlet v té době tady. Ian se přistěhoval z vesnice, blízko Blackpoolu, se svým dobrým kamarádem Derekem a pronajali si byt na rohu, kde jsem bydlel. Hackney bylo ghetto. Chodit na určitá místa bylo riskantní, speciálně když jste skinhead. Tenkrát neexistovali žádní jiní skinheads, než ti nacionalističtí. Místní černí věděli, kdo jsme. Jako skinhead jsi slyšel vtipy, když ses vracel pozdě večer domů. Několik skins bydlelo kolem a všichni jsme drželi spolu. Chodili jsme společně do hospody The Albion. Majitel hospody si nás oblíbil a nechával nás pít i po zavírací hodině. Další díra byl Brick Lane oblast East Endu v Londýně. Každou neděli zde Národní fronta prodávala svoje noviny a my jim dělali ochranku. Oblast byla zamořená Indy a levicovými aktivisty. Ačkoliv byli stateční v pěti na jednoho prodavače, v konfrontaci v pouličním boji s tvrdými skins, už tak stateční nebyli.

Mard Edmonds (zleva), Hoxton Tom („4-Skins“ střed) a Ian Stuart (vpravo) ve Skunks klubu 1981

Pokaždé jsme pak šli na drink do pubu z „dobrých starých časů“, kde majitel nosil jídlo svým ochráncům. Hodně jsem respektoval tyhle prodejce, kteří tam byli každou neděli. Přes všechen ten odpor a špatné počasí, oni se stále snažili dostat národní myšlenku do apatické veřejnosti už dávno předtím, než byl doma počítač s internetem.

Občas jsme jim pomáhali prodávat noviny, ale vždy jsme stáli poblíž připravení, kdyby to bylo nutné… Ian Stuart posiloval a chodil často běhat kolem parku. Také jsem se udržoval v kondici a napadlo nás založit Skinheadskou fotbalovou ligu. Náš tým se jmenoval Hackney Nationalists, sestava byla: já, Ian, Derek a dva místní skins Velšan Mark a Martin (byl jediný ženatý, měl dítě a byl z nás ze všech nejšílenější). Hráli jsme proti ostatním skins týmům. Jednou jsme byli vyzváni Chubby Chrisem z Combat 84. Mezi Chrisem a Ianem panovala rivalita. Combat 84 byla hlavní skinheadská kapela, než viděli Ianuv reunion Skrewdriveru a cítili se ohrožení na své pozici. Radostně můžu říct, že jsme jim dali deset gólů.

 

Tomorrow belongs to me

Ian byl nezaměstnaný a já jsem často po práci chodil kolem jeho bytu. Dali jsme si u něho pár piv a on hrával na kytaru. Byl to dokonalý kytarista a často jsem byl první, kdo slyšel jeho skladby. Mohl psát a cvičit. Vždy, když mě viděl, tak se mě optal: Co na to říkám? A pak pokračoval ve zpěvu. Skladba „Tomorrow belongs to me“ je pro mě konkretní vzpomínka. Jednou přišel ke mně domů a viděl jsem ten text napsaný na papíře a připíchl ho na zeď. Opustil jsem předtím funkci v British Movement a na konci večera jsme zpívali tento song. Ani jeden z nás neuměl slova tak jsme měli papír, který nám pomáhal. Ian neviděl text a požádal mě abych mu ho půjčil. Za dva dny napsal hudbu a já jsem byl šťastný, že jsem byl první, kdo tu skladbu slyšel.

 

Last Resort shop

Ian Stuart chodíval do Last Resort shopu na Petticoat lane, kde se prodávalo předražené punkové a skinheadské oblečení. Setkal se tam s majitelem Mickym Frenchym. Přesto, že měl naše politické názory, tak nestál o publicitu od levice za spojení s Národní Frontou. A mnoho Oi! kapel dělali to stejné. Ačkoliv novináři měli podezření. Ian měl vždy jasnou politickou vazbu. Mickey French tušil, že by mohl vydělat nějakou tu libru na návratu Skrewdriveru, tak dal peníze na podporu kapely.

 

Club 100 Londýn

Skrewdriver byl obnoven a Ian požádal mě a další čtyři skins, abychom dělali ochranku na nadcházejícím koncertě v klubu 100 na Oxford street. Byl to velký den. Nový Skrewdriver přišel a byl vítán obrovským aplausem, když odstartovali svým legendárním songem „Back with a bang“. My měli plné ruce práce udržet lidi od pódia, které bylo metr vysoké. Každý věděl, že tahle noc je výjimečná událost. Skinheadská scéna mohla křičet, že má representativní kapelu! Žádný umělý Sham 69 , kteří jen zneužívali skins a pak se otočili zpět, když to bylo trochu ostré. Ani Angelic Upstarts , kteří předstírali, že jsou skinheadi. Ne, tohle byla kapela, se kterou jsme se mohli ztotožnit. Na konci večera přišel Ian s kapelou a dal nám 25 liber. Každému z ochranky slíbil 5 liber. Všichni jsme mu peníze vraceli, že nic nechceme, že pro nás to byla čest tady být. Ian o tom nechtěl slyšet!

Na konci týdne mi Ian volal a požádal mě, jestli bych opět nedělal ochranku na příštím koncertě. Navrhl jsem mu, že to uděláme a děláme to ze cti, chránit kapelu. Ostatní kámoši taky souhlasili. Pro nás to byla možnost, jak stát na pódiu s našimi lidmi a s kámoši nosit slavné trika Skrewdriver Security. Zpívali jsme chorály, společně s kapelou a když nějaký idiot dělal problémy, tak jsme mu rázně domluvili. Ale na koncertech Skrewdriveru nebylo moc problémů. Lidi si chodili kapelu poslechnout. Ke konci vystoupení hráli vždy song The Who „Wont get fooled again“ a „Antisocial“. Prostor pod pódiem byl vždy plný propocených skins, kteří se zkoušeli dostat na pódium. Ochranka měla hodně modřin na kolenou a stehnech, když se dav nahrnul na metr vysoké pódium.

 

Holandské turné

Ian stále držel svoje politické názory v tichosti. Získal hodně podporovatelů v Londýně. Mickey French chytře zorganizoval dva koncerty Skrewdriveru na pevnině v Holandsku. Já jsem se na turné připojil jako ochranka. French pronajal a řídil dodávku s kapelou a nástroji. Byl s nim ještě jeden skinhead Fat Andy, který s ním pracoval v Last Resort shopu. Koncerty byli naplánované do Rotterdamu a Amstredamu. Když jsme se procházeli kolem místa v Rotterdamu, bylo znát že je tu hodně živo. Viděl jsem jsem zde někoho se zbraní, basebollovou pálkou, nože a kladiva. Anglický skins bojovali pěstmi a když byla možnost, tak sklenicemi, ale tady jsme nebyli nepřipraveni na boj. Předkapela se jmenovala The Patriots. Samozřejmě se jim nelíbilo být tou druhou kapelou. Po svém vystoupení začali ohrožovat nožem a napadat kytaristy ze Skrewdriveru. Když přišel Skrewdriver a chtěli hrát, Ian hledal svoje kytaristy. Během chvíle se vše šíleně změnilo… Ian vzal basebollovou pálku a hodil jí někam mezi ty holandské blázny, kteří se snažili zaútočit na pódium. Jeden punk byl pobodán a my odešli pryč z koncertu. Mysleli jsme jen na to, vzít naší dodávku a odjet pryč, ale French a Fat Andy zmizeli, když vše začalo. Ujeli a nás začala pronásledovat holandská kapela se svými fans. Zůstali jsme stát a připravili se na boj s nimi. Do všeho se vložil vysoký kickboxer se svoji partou . Byl to holandský nacionalista a jmenoval se Edwin V. Postavil se na naší stranu a vše se změnilo. Nakonec se vrátil i French s dodávkou, ale problém byl, že jsme nemohli najít naše dva kytaristy.

 

Po návratu do Anglie

French už v Holandsku váhal a tento incident rozhodl, že ukončil svoje aktivity se Skrewdriver. Ačkoliv dál držel svůj obchod a pokračoval v okrádání skinheads, byl jako druh rakoviny. Jen přemýšlel jak by kontroloval a vydělával peníze na kapele. Dva kytaristé se nakonec dopravili sami do Amsterdamu. Čekal je Ian a auto. Přijeli autobusem britských vojáků, který jel z Německa extra na koncert. Oni zase nemohli najít bubeníka se zpěvákem. Když se Brit soldiers dozvěděli, že koncert je zrušen, odstartovalo to další nepokoje. Na naší cestě zpět, byl Ian hodně sklíčený holandským fiaskem, přišel o hodně peněz. Věci se zhoršili, protože hudební noviny psaly o politice Iana a on se rozhodl změnit Skrewdriver. Mluvil o tom, že se sbalí a odstěhuje zpět do Blackpoolu a reformuje tam pobočku Národní fronty.

 

Phoenix rising

Neměl už peníze na pronájem bytu. Dal jsem mu 200 liber, což bylo tenkrát hodně peněz. Neměl jsem pochybnosti, že by mi je nevrátil. Byl to jeden z nejdůvěryhodnějších skinů co jsem znal. Rozhodl se dál bojovat v Londýně. Zaplatil si pronájem a kontaktoval 100 Club, že zorganizuje koncert Skrewdriveru. Vše bylo ústně domluveno a hudební tisk neměl zájem propagovat nacionalistické kapely. Bylo by to moc znepokojivé pro svobodu slova. Alespoň Ian mohl mluvit o svých názorech na pódiu. Media si ho nevšímala a on dokázal přežít i bez nich. Potkali jsme se, vrátil mi peníze a požádal mě opět o pomoc s ochranou. Jak se blížil večer koncertu, tak se zdálo, že každý, kdo byl první skinhead v Londýně, tak byl tam. Ian bouřil na pódiu, zvedl ruku a zdravil. Skrewdriver – legenda byla zrozená.

 

Rozhovor s Markem Edmondsem, září 2006

Marku, znal jsi Iana Stuarta během 80 tých let. Stále jsi sledoval jeho hudební aktivity se Skrewdriver, nebo jeho projekty The Klansmen, Patriotic ballads?

Byl jsem ohromen nahrávkou The Klansmen, protože jsem neposlouchal rockabilly hudbu. Jeho sólová alba nebyla nejlepší. Hodně kapel zpívají melodické vikingské skladby o Valhalle o podobně. Myslím, že jednoduchá touha je lepší než komplikovaná spirituální cesta. Ve skutečnosti byl vikingský život velmi bídný se vším bojem a žalostný. Já trénuji boj s mečem, je to moje hobby. Tři hodiny zvedání meče cvičí moje svaly a modřiny mám po celém těle. Na mnoho vikingů čekalo veslování na několik dní a boj se štítem. Mám rád vikingské balady, ale myslím, že hodně nacionalistů vidí vikingskou éru jako růži ve skle. To byl tvrdý život s krátkým věkem.

Byl jsi blízko londýnské scény. Jaké byli dřív vztahy mezi 4-Skins a Skrewdriver?

Nemůžu říct, že by 4-Skins a Skrewdriver byli přátelé. Mezi Oi! kapelami bylo hodně rivality. 4-Skins nikdy nebyli otevřeně nacionalistický (i když uvnitř ano). Vydávali desky a pouštěli je v rádiu. Skrewdriver měl nálepku. Byla chápána jako součást Národní fronty a jejich podporovatelé. Rovněž písně Skrewdriveru měly politický podtext a nikdo z hudebního průmyslu je nepodporoval. Zatím co 4-Skins byl produkt hudebního průmyslu, který potřeboval zlou chlapeckou skins kapelu. Podle mě mnoho z textů od 4-Skins bylo směšných, třeba jako Evil. To stejné bylo s Combat 84. Byl jsem přítel s Chubbym Chrisem. Když přišel Skrewdriver tak byl ztracený. Každý ví, že Skrewdriver byl hlavní skinhead kapelou v Anglii. Jednoduše mohli jen společně nadávat. Hrát se Skrewdriver, je hrát před velkým davem a oni byli jen ta kapela vzadu. Hodně kapel nepřemohlo svoji pýchu jako Combat 84.

Vzpomeneš si, co naposledy říkal Ian Stuart?

Naposledy jsem ho viděl v roce 92, když jsem se vrátil do Anglie na krátkou návštěvu. Byl šťastný, že Skrewdriver a Brutal Attack hrají v Heanor v Nottinghamshiru. Myslím, že Ian tam tenkrát žil. Ráno jsme šli na snídani s několika přáteli a s Kenem. Pak jsem si dali oběd a povídali si. Koncert byl excelentní. Zůstal jsem přes noc a jeli domů druhý den.

Ian zemřel v roce 93. Jak ses dozvěděl o jeho smrti?

Ano, pamatuji si to dobře. Asi ve čtyři ráno jsem měl telefon a velmi dobrý přítel z Anglie mi volal. Odpověděl jsem mu, že napůl spím a on mi řekl: „Marku, mám hroznou zprávu. Ian dnes zemřel!“ Když mi řekl, že měl nehodu v autě, bylo to neuvěřitelné. Ten den jsem šel do místní hospody, společně se dvěma australskými skins a pili jsme na jeho památku.

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *