Daniel Hejdánek – 7. 12. 2014 – Česká Republika

22. ročník pietního pochodu za našeho zavražděného kamaráda Daniela Hejdánka, se uskuteční dne 7. 12. 2014. Sraz v 18:00 před hlavním nádražím v Pardubicích.
Akce bude jako vždy pietního charakteru. Vítány jsou louče a vlastenecké symboly.

 

MY NIKDY NEZAPOMENEME!

hejdanek14

V sobotu 5. prosince 1992 oznámil šestnáctiletý Daniel Hejdánek svému otci, že po hokeji půjde na diskotéku. Domluvili se, že se sejdou o přestávce mezi třetinami, protože otec kralovehradeckým hokejistům také fandil.

O přestávce ing. Václav Hejdánek svého syna nenašel. Potkal však jeho kamarády. Ti mu oznámili, že Daniel odjel do Pardubic. Že tam něco má…. ,,Večer někdo dole zazvonil. Kouknu z okna, dole stálo policejní auto. No potěšpánbůh, to bude průšvih. Kluk něco provedl. Seběhl jsem dolů. Policista tam stál a oznámil mi, že v Pardubicích došlo ke smrtelnému úrazu mého syna Daniela..“

Daniel nebyl skin, ale měl ke klukům z hnutí blízko. Kde se něco dělo, býval u toho. Spíš jen přihlížel. Vlasy míval delší či dlouhé. S tátou diskutoval o cikánech. Že Čechy patří Čechům a kdo krade a loupí, tak tu nemá co pohledávat. Táta mu vysvětloval, že tím, že někoho vyžene, problém neodstraní. A také, že není cikán jako cikán…

Skupina hradeckých skinů přijela do Pardubic vlakem. Danielův otec dodnes schovává zpáteční jízdenku, kterou její majitel už nevyužil. Jeho ,,zpáteční vlak“ měl barvu černou. Skini dorazili v ten sobotní podvečer do Hlaváčovy ulice, kde bydlí cikáni. Z jednoho okna v přízemí domu, kde hlouček stál, vyletěla kulka. Kluci se rozprchli. Jeden z nich zůstal ležet. Nejdříve si všichni mysleli, že upadl. Opatrně přistupovali blíž k ležícímu. Daniel ležel v kaluži krve, která se zvětšovala…

,,Začal jsem od té doby málem věřit na osud. Daniel nebyl skin, nebyl nikdy žádný rváč, násilník. A zrovna jeho trefí kulka. Stačilo, aby byl otočený o pár centimetrů a odnesla to ruka, rameno. Nebo kulka úplně minula cíl. Ale střela prošla plícemi tak nešťastně, že by mu nepomohlo, ani kdyby to chytl na chodbě nemocnice…“ Ten případ už mnohokrát popsali novináři. Jak pachatele zadržela policie, prohledala a zase pustila. Jak ho po pěti hodinách policie zatkla a jak se jednašedesátiletý cikán Julius Horvát na druhý den přiznal.

Podle zjištění kriminalistů byl v okamžiku výstřelu v místnosti jednašedesátiletý Horvát, jeho asi o čtyřicet let mladší zeť a několikaměsíční dítě. Podle prvních výpovědí střílel Horvát. Pak odešel zadním vchodem a pistoli cestou odhodil. Po zatčení se ke všemu přiznal. Od té doby však začal on i jeho advokát hrát na čas. Nejdříve si podezřelý pořídil lékařský posudek:

Podle zdravotních nálezů a podle dosavadního průběhu chorob obviněného Julia Horváta, i podle vývoje, který lze na základě jeho zdravotního stavu očekávat, se domnívám, že obviněný není schopen dalšího pobytu ve vazbě, eventuelně výkonu trestu odnětí svobody….

Podepsán: MUDr. Josef Tichý, interní oddělení nemocnice v Chrudimi.

Julius Horvát byl tedy propuštěn. Negramotný Rom, který se podepisuje třemi křížky a který je veden u živnostenského úřadu jako podnikatel, odjel na Slovensko. Podle názoru náměstka krajského státního zástupce se prý na základě ujištění právního zástupce k soudu určitě dostaví. Ing. Václav Hejdánek je však přesvědčen o opaku…

,,Já nechci nikomu sahat do svědomí. Buď jsou špatné zákony, nebo jsou špatné soudy, nebo je špatné všechno dohromady. Ať byl komunismus, jaký byl, kdo měl na krku podezření z vraždy, tak seděl, dokud nebylo po soudu. Dnes běhají vrazi na svobodě. Když zpronevěříte miliony, když podvedete stovky lidí, tak vás nepustí. Když se přiznáte k vraždě, máte šanci, že vás s chytrým advokátem pustí ven! Já bych chtěl ten soud vidět, kdyby ten cikán zastřelil syna Uhdemu nebo Uhdeho samotného, když už jsme u podstaty věci. To by se všichni otáčeli. To by asi pan předseda parlamentu psal jiné dopisy o trestu smrti! Ten, kdo život nedal, nemá právo jej odmítat. A vrah právo má? Přál bych jim, aby se jim někdy stalo něco podobného. Aby si konečně uvědomili, v čem žijí lidé, kteří kolem sebe nemají ochranku a nejezdí v rychlých vozech“

Život Václava Hejdánka se pátým prosincem roku 1992 změnil k nepoznání. Přestal vysvětlovat svému okolí, že ,,není cikán jako cikán“. Pro hradecké skiny se možná stal symbolem. Navštěvují ho, vyptávají se, jak pokračuje vyšetřování. Ing Hejdánek píše do novin a časopisů. Vystupuje v místním rozhlasu. Rozesílá dopisy ministrům. Polemizuje s jejich vystoupením a názory. Zorganizoval petici proti propuštění obviněného Julia Horváta atd.

,,Upozorňoval jsem na nebezpečí toho, že když ho pustí, tak uteče, taky že ano. Navíc všichni svědkové změnili výpovědi. Předseda soudu mi řekl, že mu to silně připomíná nátlakové akce z padesátých let!“ Jeho boj za mrtvého syna leckdy připomíná zápas s větrnými mlýny. Až se sám někdy bojí, že mu na očích zůstanou klapky a on zapomene, že nelze celý život jenom nenávidět.

,,Ani ve snu mě nikdy nenapadlo, že mi někoho z rodiny zavraždí. Jistě, připustíte si, že vám kluka přejede auto, že umře na nemoc. Ale vražda? Vždyť Dan ani nebyl schopen zabíjet. Ano, on a jeho kamarádi to měli jasné a jednoduché. Vyhnat černé a bude klid. Co jsme si toho navysvětlovali. Pro ně to bylo dobrodružství. Kus hrdinství. Vidí křivdu a způsob řešení je pro ně jasný. Jejich myšlení bylo přímočaré, odpovídalo věku. A pak najednou není nic. Čekáte týden, měsíc, půl roku. Čekáte, že se otevřou dveře a on tam bude stát. Jako byste dostali palicí do hlavy“

Václav Hejdánek se seznámil s režisérem Vlastimilem Venclíkem, jemuž zaměstnanec bezpečnostní agentury také zabil syna. Psal rovněž Magdaleně Babické, která se zapsala do paměti televizních diváků při finále soutěže Miss 1993 výrokem, že se chce stát prokurátorkou a vyčistit severní Čechy od cikánů. Václav Hejdánek stále schovává novoročenku, kterou mu Magda poslala… Odstěhoval se ze svého bytu, neboť poté, co se začal angažovat v záležitosti vraždy svého syna, mu začali telefonicky vyhrožovat. Přicházely mu anonymy, které tak okatě ,,vyhrožovaly“ bílým, že on sám nevěří, že by mohly pocházet od cikánů.

,,Odstěhoval jsem se, protože jsem nemohl žít v bytě, kde Daniel už nebyl. Byl jsem rozvedený a Dana jsem vlastně vychovával já. Byli jsme na sebe dost fixovaní.“ Po výhrůžkách požadal Václav Hejdánek o zbrojní průkaz. Protože ale není ,,osoba se zvláštním zřetelem“, má zatím smůlu…

,,Já vím, že to, co dělám teď, nemůže být smyslem snažení na celý život. Asi bych normálně jenom chodil do práce a z práce a tím by vše končilo. Jenomže pak se něco stane a vy musíte jít koupit hrob pro svého syna. To je hrozný pocit. Se synem se měsíce a týdny přete, že není cikán jako cikán, a pak ho jeden z nich zabije. A vy máte rudo před očima, když nějakého potkáte na ulici. Vidím v Bydžově, jak si každý měsíc jezdí v luxusních vozech na radnici pro podpory a nikdo neřekne ani Ň. Všichni se bojí. Platíme si je, platíme si cikánskou zločinnost a bojíme se. Nikdy jsem si něco podobného nepřipustil. A teď je nenávidím. Myslím, že pan Venclík musí mít stejné pocity, když potká černého šerifa.“

(převzato ze Svobodného prostoru)

One thought on “Daniel Hejdánek – 7. 12. 2014 – Česká Republika

  • Říjen 21, 2016 at 7:36 am
    Permalink

    Hello mates, its great piece of writing concerning tutoringand fully defined, keep it up all the time.

    Reply

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *